Akita Inu

Vzpomínka na akitu

Vždycky někdo někomu umře, je to jen otázka času. Když nám umřel můj milovaný a velmi věrný psí kamarád Bushi, můj čas se zastavil. Člověk pak začne přemýšlet o životě a smrti a o smyslech existence. Já přemýšlel trochu víc. Bushi byl můj nejlepší kamarád a za čtyři roky jeho života jsme toho stačili prožít jen velmi málo, přestože jsme spolu byli každý den. Ano, zemřel v pouhých dvaceti osmi psích letech, velmi mladý, v době, kdy měl být na vrcholu svých sil. Zemřel náhle a nečekaně 21.1.2010. Proč? Měl nemocný imunitní systém. Nevím, proč zrovna on, náš psí člověk, jak jsme mu říkávali. Psí člověk proto, že se choval napůl jako pes a napůl jako člověk. Měl velké tmavé oči s pohledem člověka, byl obětavý, velmi věrný až závislý na člověku. Byl velmi poslušný, uměl poslouchat i na pokyny bez slov, rozuměl znakové řeči. Choval se jako člověk, nejlepší a věrný kamarád. Uměl se smát, být smutný, uměl hlídat. Když chtěl na záchod uměl přijít i na místa, kam jinak nechodil, protože nesměl a uměl pohledem říci pojďme čůrat. S naprostým klidem, aniž by se vnucoval. A to třeba i ve tři hodiny v noci. Když měl žízeň, uměl přijít a říct, že chce napít. Jen potichu přišel k posteli a dýchal na mojí ruku nebo tvář, když jsem spal, aby mě vzbudil a řekl co potřebuje. Uměl se opatrně opřít předníma nohama o umyvadlo a pít vodu tekoucí z kohoutku. Nikdy se nesmířil s tím, že by měl být někde sám, někde čekat, ať na neznámém místě, v autě, nebo tam, kde prostředí moc dobře znal. Vždy vyžadoval přítomnost člověka a když ji neměl vnitřně trpěl, ale stále věrně čekal. Nechtěl být nikde zavřený, to pro něj bývalo utrpení, štěkal a vyl v jednom kuse. Dokonce ani velký oplocený pozemek mu nestačil, když tam měl být sám. Vždy se prokousal pletivem ven a hledal nás, čekal na nás, až se vrátíme. Dokázal čekat celou noc před zahradou na silnici, kde nás vídal nastupovat do auta a odjíždět. Celou noc na jediném místě. I sousedé se strachem o jeho život kroutili hlavou, jak může být pes tak věrný a tak ochotně čekat na svojí smečku, jen deset metrů od prokousaného pletiva. Během takového čekání prováděl venkovní prohlídky a chodil a hlídal kolem celé zahrady. Rád lovil myšky, urputně hrabal do země a strkal svůj funící sosák do vyhrabané nory, dokud se nezměnil ze sněhově bílé akity na špinavě bílou akitu s hnědou hlavou. Nikdy nedal najevo, že ho něco bolí. Byl silný. Elektronický obojek, který jsme mu koupili, aby neutíkal ze zahrady, na něj absolutně nikdy nezabíral ani při nastavení maximální intenzity impulsu. Ani to nevnímal. Jeho touha po svobodě a touha po sjednocení smečky byla vždy silnější. Uměl výt hlubokým hlasem, který se podobal zvuku sirény. Volal vždy tak svojí smečku. Nikdy nepochopil, že se mu vždycky vrátíme, že navždy bude součástí smečky. Měl obavu, že zůstane sám. Proto si vyčítám jeho poslední den na veterinární klinice, kdy jsem ho ležícího odnesl na nemocniční lůžko (do klece), kde dostal výživovou infuzi a nechal jsem se přesvědčit doktorkou, že samotnému mu bude lépe, že si odpočine. V kleci. Bez smečky, aniž by ji mohl zavolat. Neměl sílu ani stát, natož výt a svolávat smečku v prostředí, které neznal a kde byli cizí lidé v bílém. Měl jsem zůstat s ním a hladit ho po srsti. Tak by věděl, že ho smečka neopustila jako slabého a neschopného člena, který už k nám nepatří. Myslím, že to tak vzal a boj se smrtí vzdal. Náš samurajský válečník, jak jej jeho ctěné rodné jméno Bushi v japonském smyslu charakterizovalo. K akitám se musí přistupovat jinak, jejich věrnost je zabíjí. Je závislá na jejich životě. Teď už jsem to pochopil. Bohužel pozdě. Místo na kliniku jsme měli jet na zahradu a znovu spolu pracovat na domečku, na té veliké boudě, kterou tak obdivoval, do které by se už za necelý rok nastěhoval s celou svojí smečkou. Do krásného klidného prostředí mezi loukami, lesy a poli, tam, kde by mohl spokojeně, svobodně a zdravě žít. Dělat co by chtěl a potřeboval. Běhat po celé zahradě, hlídat nebo jen tak pozorovat okolní život. Lovit myšky. Pak by byl konečně šťastný. To vše jsem mu sliboval celý jeho život. Nestihl jsem to a je mi to líto. Člověk by si měl více vážit soužití se psem a více ocenit jeho věrnost, kamarádství a ochotu. Člověk by se měl po celý svůj život snažit žít tak, aby až odejde, po něm něco pozitivního na světě zbylo. Něco, co pomůže ostatním psům, lidem, životu na Zemi. A pokud to člověk zanechat neumí, tak alespoň neubližovat okolí, snažit se konat dobro a být oporou ostatním, aby měl život alespoň nějaký smysl. Život je velmi krátký a vzácný na to, abychom ho zahodili. Peníze a věci nepotřebujeme, potřebujeme „jen“ žít. Venku opět začal padat sníh. Věřím, že to jsou Buší chlupy padající z nebe. Už navěky budou sněžit jen Buší chlupy. Chomáče z jeho krásné a bohaté bílé srsti. Život jde dál, jako obvykle, ale se smutkem a steskem, bez jednoho neobyčejného bílého psa – psího člověka, který pro nás velmi mnoho znamenal. Celá smečka mu přeje, aby byl v psím nebíčku navěky šťastný. Sbohem Bušíčku…

A tady si vezmi písničku, kterou jsem ti zpíval cestou do nemocnice…

Bušíčku náš malý, pojedem na zahrádku,

Budem spolu běhat, lovit myšky a hrát,

Bušíčku náš hodný, pojedem na zahrádku,

Budem spolu si hrát a v jedné boudičce spát.

V boudičce veliké, u nás na zahrádce,

Budem spolu tam skákat, chodit na procházky,

Štěňátko malinké, u nás na zahrádce,

Bušíček chlupatý se smečkou na zahrádce…

*************************************************************************************************